Zář
Smrt a uctívání předků na Kubě
Následující text je zkrácenou ukázkou z nové knihy Veroniky Šulcové Santería: Uctívání svatých na Kubě, která vyšla 12. září. Text samozřejmě vychází s laskavým svolením nakladatele, pana inženýra Vladimíra Kvasničky, kterému tímto děkujeme.
„I ti nejstarší předkové kdysi žili a stejně jako dnes my měli svá přání i obavy.“
Smrt a uctívání předků jsou velmi zajímavými tématy, která se nesouvisejí pouze s afrokaribskou kulturou, nýbrž dotýkají se každého člověka. Všichni jednou zemřeme, každý žijící člověk má předky a většina lidí dříve nebo později ve svém životě pocítí potřebu se s vlastní smrtelností vyrovnat. Ačkoli zde o smrti a předcích pojednávám z pohledu náboženských představ santeríi, velké množství kultur má na smrt a na kult předků podobný náhled. Všechny světové kultury uctívaly své předky, ačkoli konkrétní praktické postupy se odlišovaly. O České republice se říká, že je jednou z neateističtějších zemí světa, a přesto jsou u nás Dušičky poměrně významným svátkem.
Uctívání předků v rámci kubánské santeríi představuje velmi komplexní duchovní systém, skrze nějž lidé získávají životní sílu ašé a schopnost si ve svém životě vytvořit a udržet duchovní i psychickou rovnováhu.[1] Celý systém je tvořen nejvyšším bohem stvořitelem, který má v původním jorubském konceptu tři emanace – Olodumareho, Oloruna a Olofiho. Pod nejvyšším trojným bohem jsou v hierarchii stvoření umístěni orišové, duchové či andělé. Po nich následují zbožštělí předkové, což jsou lidé, kteří vykonali nějaké velké činy, díky nimž nebyli zapomenuti, a rodinní předkové. Ze žijících lidí stojí nejvýše významní vůdci, náčelníci anebo šamani, kteří disponují větším množstvím božské síly ašé, a za nimi stojí obyčejní lidé. Tato hierarchie bývá zobrazována v podobě kruhu připomínajícího úrobora, hada zakusujícího se do vlastního ocasu.