Říj
Za českými menhiry I.: Klobuky, Hřivčice a Slavětín
Wikipedie praví, že slovo menhir pochází z bretonského „men“ – kámen a „hir“ – dlouhý. Z tohoto etymologického rozboru dostaneme celkem jasnou představu o tom, co to menhir vlastně je. Víme, že se jedná o mohutné (ve většině případů) kamenné bloky svisle zasazené do země – neznámo kdy a neznámo kým. Archeologickými metodami není možné určit jejich stáří, a tudíž ani nevíme, k jaké kultuře je přiřadit, a jejich význam dosud nebyl rozluštěn. Teorií je několik – kameny mohly označovat místa s anomáliemi magnetického pole, mohly sloužit jako meze, milníky nebo třeba připomínat tragickou událost či stát na místě hrobu. Některé z těchto teorií však narušuje fakt, že kameny nejsou opracované ani označené, což naopak podporuje názor, že je nevztyčili lidé.
A proč se o menhiry vůbec zajímat z pohanského hlediska? Nevíme sice, za které konkrétní kultury byly vztyčeny, avšak je více než pravděpodobné, že jejich poloha souvisí s keltským astronomickým kalendářem. Na českém území se vzorce kamenů s kalendářem shodují, ačkoli některé chybí – je možné, že v minulosti jich u nás stálo mnohem víc. O tomto tématu se dále rozepisuje Daniel Dočekal na stránkách pooh.cz, z jehož článků v tom následujícím také čerpám. Na druhou stranu, Vladimír Procházka v dokumentu (jinak neoznačeném a bez zdrojů) na stránkách obce Klobuky tvrdí, že spojování menhirů s Kelty je pouhá romantická představa amatérských badatelů a připisuje jejich vztyčování neznámé kultuře, která obývala naše území ve 3. stol. před naším letopočtem.
Kromě keltských a jiných spojitostí je podle mého názoru vhodné se o menhiry zajímat také z duchovního hlediska.Pohanství, jak víme, uctívá přírodu a všechny její aspekty a kameny jsou její součástí. Navíc je na jejich stanovištích patrná silnější energie místa, což je pro pohany bezpochyby také zajímavé. Kdoví, zda se za dávných časů neodehrávaly na takovýchto místech náboženské obřady našich předků.
Klobuky
Nejznámějším českým menhirem je Zkamenělý pastýř v Klobukách v okresu Kladno. O tom jistě svědčí i to, že se objevil v knize Stín modrého býka od Leonarda Medka a Františky Vrbenské.
Jeho celková výška je 4,2 metrů a jeho váha se odhaduje na 5 tun. Železitý pískovec stojí na okraji pole a za dobrého počasí je od něj vidět Říp. 30. 4. (tedy na Beltain) a 13. 8. (oslavy Lugnasadu) vychází slunce z pohledu od menhiru přímo za horou Říp. Je to jen náhoda nebo další odkaz na keltský kalendář?
Z Klobuk se k menhiru dostanete za pár minut, je vidět ze silnice směrem na Telce. V posledních letech kolem něj vyrostlo dřevěné ohrazení, avšak podle pověsti kolem něj dříve stávalo šest až dvanáct menších kamenů (odtud název – vypadal jako pastýř se stádem).O tom svědčí i nálezy kamenných úlomků ze stejného materiálu v okolí. Menhir v kamenném kruhu , to už je obraz věru pohanský. S pokřesťanštěním obyvatel blízké vesnice se na původní význam začaly roubovat nové a nové pověsti; například ta, podle které kamenný muž postupuje každý rok asi o milimetr blíže ke kostelu. Až k němu dorazí, bude konec světa. Tyto pověsti však mají mnoho logických mezer. Copak kamenný muž, stojící zde pravděpodobně již od bójského období (podle R. Kollera), postupuje ke kostelu postavenému na počátku 14. století?
Podle Ladislava Benýška (v knize Malý čtenář, 1891), který se odvolává na klobuckou pamětní knihu, roku 1852 vyvrátila menhir silná bouře a povalila ho na zem. Obyvatelé vsi se s tím však nesmířili a menhir opět pracně postavili. Pod něj prý na památku naházeli mince. Musím se však tázat, zda by bouře – byť silná – dokázala vyvrátit 5 tunový kamenný kolos. Ani v přepisu farní kroniky na stránkách Klobuk se nic takového nepíše. Je to tedy pouhý výmysl, kterým farníci přikrášlili úvod knihy, která se začala psát právě roku 1852?
Hřivčice
Vztyčený kámen v malé obci Hřivčice u Peruce není zdaleka tak zajímavý jako Kamenný pastýř u Klobuk. Stojí uprostřed ohrádky hned vedle hlavní silnice protínající obec a na první pohled na něm není zhola nic mystického. Často je však řazen mezi české menhiry, proto ho řadím i já do tohoto článku.
Vysoký je asi 1,8 metru, těžký zhruba 600kg a tvoří ho pískovec. Je patrné, že byl vpůli přelomen a znovu slepen cementem. Zdobí ho cedulka s nápisem „Starý ukazatel cest z roku 1680“, která prozrazuje, že jde spíše o milník, nežli o menhir. Zajímavé ovšem je, že je zakreslen jako milník na cestě z Prahy do Loun již na mapě z roku 1518.
Slavětín
Menhir přezdívaný Baba u Slavětína nedaleko zmíněných Hřivčic je už o něco pozoruhodnější. Zajímavý je jeho materiál – železitý pískovec – který je shodný s tím klobuckým. Dechberoucí je také to, že polovina jeho výšky vězí pod zemí. Nadzemní část měří 1,7 metru a váha se odhaduje na 1,9 tun. Někdy v 17. století do něj byl v pokusu vymýtit pohanství zasazen velký železný kříž, který byl po druhé světové válce násilně odlomen.
Tento menhir není tak snadno k nalezení. Nachází se na rozcestí polních cest pod osamělou lípou. Podle mapy zhruba kilometr od kostela a kousek od železniční zastávky Slavětín nad Ohří. Ani tyto pokyny však nenahradí radu místních, kteří vás okamžitě pošlou správným směrem.
Krajina kolem menhiru je jedinečná. Scenérie s osamělým stromem uprostřed polí daleko od hučících silnic je fantasticky dokreslena mohutným kamenem. Místo má úžasnou atmosféru, která člověka nabádá k setrvání.
Jak z mých článků jistě vyplývá, baví mě poznávat pohanskou - zvláště keltskou - historii našeho území a navštěvovat místa s ní spojená. Nejraději ze všeho čtu a v poslední době jsou to právě i knihy o Keltech a podobné. Kromě čtení se věnuji i psaní a lukostřelbě. Studuji v Praze.
