9

Zář

Keltové na Šumavě: Slunečná a Obří hrad

Obří hrad

Obří hrad. Nejvýše položené keltské (či snad předkeltské) oppidum na českém území.

Je všeobecně známo, že Keltové na našem území zakládali opevněná hradiště – oppida. V Čechách se jich zachovalo celkem šest. Jedno z nich – Třísov v okrese Český Krumlov – nám dokazuje, že Keltové obývali i předhůří Šumavy. Jejich osídlení zde bývá spojováno se získáváním zlata ze zlatonosných vodních toků, to však není dokázáno. Co je však téměř jisté, je, že Keltové věděli o hradišti (ne oppidu) Obří hrad.

Obří hrad

Obří hrad je nejvýše položeným a zároveň jediným hradištěm ve vlastní Šumavě. Vybudovali ho předchůdci Keltů v době halštatské. Zajímavé ovšem je, že je zcela bez nálezů a o jeho účelu se archeologové stále pouze dohadují. Nejpravděpodobnější teorií zatím zůstává, že sloužil pro náboženské obřady.

Název nezískal Obří hrad podle rozlohy – i ten je záhadou. V mnohem později vzniklé pověsti se název vysvětluje tím, že hradiště obývali obři. To může mít základ v tom, že samotná hora Vala, kde hradiště stojí, se postupně rozpadá do jednotlivých skalních bloků. Je tedy možné, že lidé doby halštatské přisoudili tento pomalý rozpad hory působení obrů.

I přesto se Obří hrad rozkládá na úctyhodném pozemku. Než vystoupáte na vrchol, důkladně se zapotíte, avšak následně vás schladí procházka nenáročným úsekem lesní cesty. Když jsme se do kopce vyškrábali my, vyrazili jsme omylem na druhou stranu. A tehdy jsem mezi stromy, kousek od cesty, uviděla v lese vztyčený menhir. Nikdo jiný si ho nevšiml, tak jsem se vydala ho prozkoumat. Stál v kamenném kruhu a vypadal velmi obřadně a vznešeně. Podle všeho byl však vztyčen poměrně nedávno – i tak je ovšem zajímavý.

Samotný Obří hrad tvoří napůl zbořené kamenné valy chránící akropoli, jejíž součástí je i skalní brána a kamenný stůl. Kousek nad skalní bránou je úchvatný výhled do okolí. Samotný kamenný stůl, jehož název vypovídá o tom, že snad mohl sloužit jako obětiště – ačkoli to není doloženo – je celkem nenápadný a dá se snadno minout. Z jeho tvarů lze s trochou představivosti vyvodit obdélníkový tvar stolu.

Celé hradiště se dá projít pomalým tempem za půl hodiny, tvoří ho kopcovitý terén uprostřed lesa. Procházka po posvátném místě zasvěceném jakémusi nám už neznámému bohu je proto naplňující a velmi příjemná.

Slunečná

Při výstupu na Slunečnou příliš turistů nepotkáte. Vlastně nepotkáte nikoho, snad až na pár lesníků pod vrcholem kouřící v autě. Nevede tam žádná značená turistická cesta, na mapách téměř splývá s pozadím a schválně si zkuste něco vyhledat na internetu. Najdete tak akorát penziony, hospody nebo stejnojmenné rozcestí. Slunečná je zkrátka jen nezajímavý kopec kdesi v lesích Šumavy.

Nebo by se tak mohlo zdát…

Zpočátku vede do kopce rozrytá cesta používaná k tahání klád těžkými stroji. Dál už však musím pokračovat nevyšlapanou stezkou lesem. Není to vysoký svah, na vrcholu naměřili „jen“  995 metrů nad mořem. Jak stoupám mezi kameny porostlými mechem, náhle se zvedá vítr. Je střed léta, tropická vedra, avšak ačkoli to může být ohrané, náhle mrazí. Vítr se zběsile prohání mezi korunami stromů a vzduchem se nese skřípění dlouhých kmenů bříz. Nebe se zatahuje a sluneční paprsky mizí. Dostávám se k vrcholu.

Nemusím ani příliš dlouho bloudit lesem a narážím na první kámen. Spíše tedy – skálu. Tísní se v lesním zákoutí mezi stromy a kameny na sobě poskládané tvoří zvláštní tvar. Zdálky vypadá jako obrovský prasklý stůl. Párkrát ji vyfotím a jdu se podívat blíž. Kameny stojící na sobě tvoří několik chodeb, kterými by se dalo s trochou snahy proplazit. K jedné seskočím a chci se podívat skrz ni, když vtom ztuhnu. Ze tří stran mě obklopuje kamenný masiv. Náhle mě přepadne nevysvětlitelný strach a srdce mi do žil prudce vhání úzkost. Cítím, jak se mi zrychluje tep. Několik vteřin se zmateně rozhlížím kolem a netuším, co mám dělat. Pak se vzpamatuji a vyskočím zpět na kámen. Ruce se mi ještě třesou, ale podivná úzkost pominula.

Pokračuji dál po nenápadné cestičce kroutící se na zalesněném vrcholu. Po pár krocích ze země vyrůstají takové skály ještě dvě. Jedna stranou, menší, a druhá přímo vpředu, pravděpodobně hlavní bod. Nejdřív, když si fotím menší útvar, mě zaujme a potěší malý symbol trojúhelníku sestavený z klacíků a šišek a v něm téměř vypálená bílá svíce. Nedaleko se po zemi válí několik úlomků ohořelého dřeva, které už zarůstá mechem. Pohanství žije a to mě nutí k radostnému úsměvu.

Největší a nejimpozantnější skálou na vrcholu je oblý kámen, který vystupuje ze svahu. Ve dvou třetinách má rýhu, která tam pravděpodobně původně nebyla, a vypadá tak jako postel – nebo jako obětní stůl s kanálem na krev. Sednu si na jeho plochu a čekám, zda se nevrátí ten podivný pocit, který mě přepadl v blízkosti prvního útvaru. Ale slunce zase svítí, ačkoli lesem dál vane vítr, a okolí se zdá mírumilovné. Je zde klid a ticho.

A tak se po chvíli zase vracím k symbolu na zemi a ještě několikrát ho fotím. Při zpáteční cestě se vyhýbám první skále a dolů sbíhám lesnatým svahem.

Celou cestu zpět přemýšlím o pocitu, který ve mně vyvolal kamenný útvar. Vše, co se o Slunečné dá najít, je to, že to pravděpodobně bylo druidské kultovní místo a že je dodnes energeticky silné. Krom toho tu prý stále přebývá duch druida, který se zjevuje u bývalého kostela svatého Prokopa v nedalekých Prášilech.

Kultovní místo. I kameny zde prý mají léčivou moc. Tak proč ten pocit strachu? A úzkost? Co když „kultovní místo“ znamená i oběti? K čemu jinému také by se kamenné stoly hodily lépe?

Na mysli mi vyvstává představa polonahého muže připoutaného koženými řemeny k velkému kamennému stolu. Kdovíproč je tu dobrovolně. Kolem něj je volně rozházené jmelí a kromě pochodní v rukou zahalených postav osvětluje celou scénu bílé světlo měsíce v úplňku. A pak už se nůž noří do masa a kámen je potřísněn krví…

Eylonwai Eylonwai (Počet článků 4)

Jak z mých článků jistě vyplývá, baví mě poznávat pohanskou - zvláště keltskou - historii našeho území a navštěvovat místa s ní spojená. Nejraději ze všeho čtu a v poslední době jsou to právě i knihy o Keltech a podobné. Kromě čtení se věnuji i psaní a lukostřelbě. Studuji v Praze.


 
9.9.2013 | Kategorie: Pohané na cestách, Pohanství | Napsal: Eylonwai | Komentářů: 1 | Štítky: , ,