1

Led

Proč je dobré nevěřit bohům

Zaslouží si bohové bezmeznou a nekritickou důvěru?

Zaslouží si bohové bezmeznou a nekritickou důvěru?

Zaujal nás zajímavý článek Johna Halsteada, protože se věnuje častému nešvaru v pohanství. Přílišná důvěra v božstva a jejich černobílé (až růžovobrýlové) vidění a na druhou stranu nedostatečná důvěra a absence magična v pohanství. Příjemnou četbu.


 

Jsem jungiánský novopohan, což teologicky vzato znamená, že pokud jde o existenci bohů, spadám někam mezi ateistické pohany a věřící polyteisty. Tím, že stavím svou víru „doprostřed“, nechci své názory nijak privilegovat, spíš se snažím vyjádřit, že s oběma skupinami zároveň souhlasím a nesouhlasím, a to v různých aspektech. Poloha, v níž se shoduji s věřícími polyteisty, spočívá v tom, že bohy bychom měli brát vážně. Ale s mnohými z nich nesouhlasím v tom, že bohům můžeme vždycky věřit.

Bereme bohy vážně?

Někdy mám obavy, že my, novopohané, nebereme své bohy dost vážně. I když s věřícími polyteisty možná nesouhlasím, pokud jde o metafyzickou povahu bohů (v tom, zda to jsou „skutečné, nezávislé, vnímající bytosti“, nebo skutečné, nezávislé, částečně vědomé archetypy), obdivuji onu vážnost (možná určitou zbožnost, chcete-li), se kterou ke svým božstvům přistupují. Ronald Hutton si všiml, že jedním z charakteristických znaků moderního čarodějnictví je „požehnání hravosti“ („consecration of play“). I v Charge of Goddess se praví, že „veselí i úcta“ hrají v moderním pohanství stejně důležitou roli. Je to skvělá alternativa k pochmurné vážnosti velké části křesťanské liturgie. Ovšem všechno má svůj čas i místo a někdy se zdá, že svou víru svými radovánkami zlehčujeme.

A co víc, někdy my, novopohané, banalizujeme své bohy. Činíme tak prostřednictvím spousty uměleckých děl — všimněte si, že pohanské bohyně na internetu vypadají jako panenky Barbie nebo superhrdinky z komiksů. Kniha Barbary Ardingerové Finding New Goddesses: Reclaiming Playfulness in Our Spiritual je dalším dobrým příkladem zlehčování bohů. Přestože byla nejspíš zamýšlena jako parodie, v popisu novopohanů jako těch, kdo uctívají „(vy)nalezené bohy“, jako je třeba „Spendifera, bohyně obchodního domu“, je víc než jen špetka pravdy. A potom ta eklektická novopohanská praxe „užívání bohů“ jako nástrojů, takových „instantních bohů“. Podobné zlehčování zkušeností setkání s božským vyvolalo v naší komunitě určitý odpor, který zčásti podpořil rozvoj náboženského polyteismu — což já vnímám jako potřebný rovnovážný prvek k  výstřednostem eklektického a hravého novopohanství. Touha brát bohy vážně byla podle mého hlavním motorem jedné strany diskuze o superhrdinech, která minulý rok probíhala v pohanské blogosféře, i té současné, kterou svým příspěvkem odstartovala autorka Morpheus Ravenna, o tom, jak odlišné by mohly být naše rituály, pokud bychom brali bohy vážněji.

Jsou bohové hodni uctívání?

(Pozn. korektora Sama Zajíčka: Nepřeložitelná hříčka. „worthy of worship“ je část anglické verze hagady, tedy to, co my překládáme jako „není boha kromě Boha“ – „There is no one/god worthy of worship except God“.)

Stejně jako mě, jungiánského novopohana, znepokojuje zlehčování bohů, jsem nesvůj, když se předpokládá, že bohové jsou dobří. I nekritická důvěra je svým způsobem zneuctění. Slovo „uctívání“ („worship“) se v angličtině odvozuje od staroanglického slova pro “(úcty)hodnost“ („worthy“). Proto mě napadá, proč jen zřídka slýchávám otázku, zda jsou pohanští bohové hodni uctívání. (Pozn. korektora Sama Zajíčka: Opět tatáž slovní hříčka se zjevnou aluzí na islám/křesťanství. Mnozí křesťanští i muslimští myslitelé totiž nepopírají existenci mnoha bohů, jen říkají, že nejsou hodni uctívání (worthy of worship), a jelikož „bůh“ se spojuje s uctíváním, prostě to nejsou bohové, protože nejsou zajímaví.) Nebo jinak: proč si máme myslet, že bohům se dá věřit? Když jsem tuto otázku v minulosti položil věřícím polyteistům, často jim připadala absurdní. Dostávalo se mi odpovědí typu „Protože věřím, že je možné jim věřit“ nebo „Protože vám dokážou utrhnout ruce a pak vás s nimi zmlátit“. První typ odpovědi mi zavání monoteismem a z druhého odpověď nijak neplyne (a je navíc v rozporu s realitou). John Beckett píše o bozích jako o ideálech mravnosti. Nejsou ale zároveň i vzory neřesti? Shoduji se s Johnem Opsopausem v tom, že „bohové nejsou morálními vzory“. Polyteističtí bohové, jak je vidím já, nejsou nutně dobří a nemají vždy dobrou vůli. Pokud máme věřit mýtům alespoň na nějaké úrovni, jsou bohové stejně nedokonalí jako lidské bytosti, pouze mají větší moc. A proč se klanět moci, která nejde ruku v ruce se ctností?

Tenhle chlap mě znepokojuje.

Dionýsos v seriálu Simpsnovi "D'oh, Brother Where Art Thou?" ("Tales from the Public Domain".)

Dionýsos v seriálu Simpsnovi „D’oh, Brother Where Art Thou?“ („Tales from the Public Domain“.)

Tenhle mě znepokojuje ještě víc.

Mladý Bacchus

Mladý Bacchus

Jednou z odpovědí je možná to, že bohové mají být uctíváni zkrátka proto, že jsou – stejně jako příroda může být uctívána prostě proto, že je. Uctívání (nebo zbožnost, chcete-li) je přirozená lidská reakce na setkání s přírodou. Příroda není ani morální ani ctnostná, ale uctívám ji bez nejmenších pochybností. Jenže  uctívání něčeho a důvěřování něčemu jsou dvě odlišné věci. Nikdy mě nenapadlo, že by příroda byla morální nebo důvěryhodná. Proč si myslíme, že jsou takoví bohové? Chápu, že je uctíváme. Ale bezmezně jim věřit? Myslím si, že pro některé věřící polyteisty se tato důvěra buduje díky zkušenostem a díky vztahu s bohy (což novopohané uctívající řecký pantheon tuším nazývají charis). Ale já jako jungiánský novopohan mám takovou zkušenost, že bohové jsou všechno možné, jen ne důvěryhodní.

Role vrtošivých bohů v kultuře založené na souhlasu

Galina Krasskova píše, že jak Dionýsos, tak její vlastní bůh, Odin, dokáží být krutí, brutální, hrubí až sadističtí a jsou dokonce schopni „porušit slovo“. Dodržování slova je, domnívám se, pro většinu pohanů základní hodnotou. Máme ve svých panteonech místo pro bohy, kteří nedrží své slovo? Mnoho z nás uctívá přírodu i přesto, že ta žádné slovo nerespektuje. Proč by se měli bohové chovat jinak? Odborník na rituály Gilbert Murray z Cambridge napsal toto o Euripidově Dionýsovi:

„Jsou na světě věci, které nepatří rozumu, nýbrž jsou pod a zároveň i nad ním; příčiny emocí, které nedokážeme vyjádřit, které uctíváme a možná cítíme jako ty vzácné prvky života. Tyto věci jsou Bohové nebo formy Boha; nikoli úžasní nesmrtelní lidé, ale ‚Věci, které Jsou‘, věci zcela nelidské a nemorální, které člověku přinášejí požehnání nebo mu život rozcupují na kousky, aniž by ztratily byť jen kousek svého vlastního klidu.“

Je jednoduché vidět, jak takovému popisu odpovídají bohové jako Dionýsos nebo Odin, ale totéž potenciálně platí pro všechny bohy. Vezměme si třeba Afroditu, tak zvanou „bohyni lásky“, v mainsteamové kultuře zřejmě jednu z nejvíc banalizovaných pohanských bohyní. V mýtech měla na svědomí zkázu desítek smrtelníků i bohů, kteří jí zkřížili cestu. Jedna věc, kterou si z mýtů beru, je ta, že bohové dokážou přinést zkázu stejně dobře jako dobrodiní.

Christine Downingová, autorka knih Gods in our Midst a The Goddess: Mythological Images of The Feminine, popisuje bohy jako „nesmrtelné, trvalé a nevyhnutelné aspekty světa“. A já věřím, že tato definice se může vztahovat na bohy věřících polyteistů i novopohanů. Ať už je nazýváme „bohy“, „archetypy“, „přírodními silami“, „všudypřítomnými“ nebo „věcmi, které jsou“, mám pocit, že bychom je měli respektovat, ale nikoli jim důvěřovat. A když říkám respektovat, nemám na mysli křesťanskou úctu k benevolentnímu Bohu Otci, ale spíš úctu podobnou tomu, jak staří henoteističtí Izraelité uctívali Jahveho, který dokázal být krutý a vrtošivý. (Vzpomeňte si na biblický příběh o Uzovi, který byl zabit, protože se kvůli neposedným volům dotkl Archy Úmluvy, chtěje ji přidržet – 2. kniha Samuelova, 6. kapitola.) Jahve byl jako hrozivý přírodní živel, který mohl zabíjet nehledě na nic (zároveň ale i jako starostlivá matka).

Tím nechci říct, že bohů je vždycky třeba se bát. Můžu si vychutnávat bouřku a zároveň ji respektovat. Souhlasím s Johnem Beckettem, který píše, že „můžeme věřit tomu, že bohové jsou tím, čím jsou“ – ne, že vyslyší všechny naše modlitby, ani, že budou myslet na to, co je pro nás nejlepší, ale „můžeme bohům věřit, že jsou bohy“. Souhlasím, ale nemyslím, že to moc něco říká. Věřím, že bouřka je bouřka a oceán je oceán, což znamená, že vlastně ani jednomu příliš nevěřím. Ale stále je respektuji a ctím jejich krásu a sílu.

Jak vážně to myslím?

Možná si ptáte: „A nemyslíš to jenom jako metaforu nebo hyperbolu, Johne?“ Pokud člověk jako já věří, že bohové jsou přírodní síly nebo psychologické archetypy, záleží na tom, jestli je respektuje? Pokud nám bohové nedají své božské dary, k čemu je zbožnost? Odpověděl bych, že respekt je stále tím správným přístupem k přírodním silám a psychologickým archetypům. Pokud nemám respekt vůči bouři nebo oceánu, mohou mě zabít. Přístup určuje konání. A rouhavý přístup k přírodě mě může zabít. Pokud vidím oceán pouze jako přívětivé ochranné lůno bohyně, tak přehlížím jeho nebezpečí, skrytý spodní proud i číhající predátory. Oceán možná nemá v úmyslu mě zabít, ale přesto můžu zemřít.

A co ty archetypy? Carl Jung nazýval archetypy „božstvy“ a psyché přirovnával k „Olympu plnému božstev, která touží být uklidňována, obsluhována, obávána a uctívána“. Jak mohou být archetypy nebezpečné? Jsou nebezpečné, pokud předpokládám, že jsou dobré. Představte si, že se budu k Afroditě chovat prostě jako k přesladké bohyni „lásky“, že si spletu Afrodíté Pandémos (chtíč) a Afrodíté Úrania (všudypřítomnou lásku). Nenadělalo by to spoušť v mém osobním životě? Nebo co kdybych považoval intoxikující sílu Dionýsa ve formě drog, alkoholu a sexu za jednoznačné dobro? Nebo třeba bohyně nezávislosti Morrígan, která během posledních let získala mnoho příznivců. Její uctívání na sebe často bere podobu vyjadřování osobní nezávislosti. Jenže jednostranná osobní nezávislost může narušit spojení, která tvoří komunitu, něco, co si my pohané podle mě musíme obzvlášť silně uvědomovat. (Vzpomeňme si, že v keltských mýtech nezávislost neznamenala samostatnost, ale zvláštní vztah ke komunitě a k půdě.)

Panteon je hodný uctívání

Bohové mohou být nebezpeční také v případě, že nejsou navzájem vyvážení. Co když Dionýsova extáze není vyvážena uklidňujícím vlivem Apollónovy chladné racionality? Nebo když Odinův šílený hněv nezmírňuje vliv Friggy? Je možné, že tyto archetypy mi „život rozcupují na kousky, aniž by ztratily byť jen kousek svého vlastního klidu“, jak píše Murray?

To je jedna z věcí, které mě pohanství naučilo o mé předchozí víře, tedy o křesťanství: problém s Jahvem nebyl v tom, že byl špatný bůh; problém byl v tom, že si myslel, že je jediný bůh. Protestantismus ve formě, kterou jsem praktikoval (mormonství), se zbavil Svaté Trojice, mučedníků a Bohorodičky, přírodní duchy vůbec nezmiňuji — a ponechal si jen žárlivého Boha, který vedle sebe nikoho nemá.

(Ano, mormoni věří v nebeskou matku, která ale nemá jméno, nelze se k ní modlit a mluví se o ní jen šeptem.) Pohanství a zvlášť jungiánské novopohanství mě naučilo, že je lepší být celý než dobrý — pokud být „dobrý“ znamená být jednostranný.

V tomto smyslu jsou pouze božstva ve své pluralitě hodna uctívání, nikoli nějaký individuální bůh. Jinými slovy, věřit se dá pouze panteonu, ne bohům. Christine Downingová píše: „V samém jádru polyteismu stojí přesvědčení, že jen celek bohů a bohyň tvoří božský svět. […] Existuje mnoho mýtů, které ukazují, jak fatální je pro nás smrtelníky přehlédnout byť jen jednoho z nich, nevzdat mu příslušnou úctu. Pokud nedbáme na kteréhokoli z bohů,“ pokračuje, „ukrajujeme kus bohatství světa a plnosti člověka.“

Samozřejmě, že nemůžu pořád uctívat všechny bohy. Nejsem schopný pořád uctívat ani všechny bohy jednoho panteonu. Ale jsem schopný si uvědomovat, i ve chvíli, kdy je moje pozornost upřena na jednoho určitého boha, že každé božstvo existuje v posvátném kontextu — panteonu, do něhož patří další rovnovážné síly. Můžu to mít na paměti, když uctívám různá božstva během různých období nebo v jinou denní dobu. Můžu tak činit tím, že při svých rituálech uctívám ty, kterým druidové z ADF říkají „nespříznění (the Outsiders)“ a které staří Řekové označovali jako Agnostos Theos, neznámý bůh. Můžu tak činit oslavováním skutečnosti, že každý bůh – i ten nejvíc dobrotivý –  má svůj vlastní stín.

Pohanští kněží a laikové

Vždycky tu pochopitelně budou ti, kteří jsou povoláni ke kněžství jednoho určitého boha (nebo dokonce k tomu, být druhem či družkou tohoto boha). Ale k takovým jedincům by se snad mělo přistupovat se stejnou obezřetností, s jakou přistupujeme k bohům samotným. Říká se, že Emerson vyslovil následující:

„Bohové, které uctíváme, vepíšou svá jména do naší tváře, to si buďte jistí. […] Proto je na místě, abychom si dávali pozor, co uctíváme, protože tím se také stáváme.“ – Emerson

Galina Krasskova, oddaná Odinovi, se vyjadřuje poměrně jasně: „Pokud se oddáme bohům, jako je Odin nebo Dionýsos, […] nese to s sebou možnost, že v sobě najdeme ty prvky povahy boha, k tomu, že se, více či méně, díky kontaktu s Nimi, proměníme a náš náhled na věci přiblíží tomu Jejich.“ Co to znamená, pokud je váš bůh „divoký bůh“? Dokážu si představit, že je to dobrá věc, stejně jako existuje spravedlivý hněv — není to ale čisté dobro. Výhradní uctívání jednoho božstva může být patologické. Vezměte si tento příklad od jednoho kněze boha Dionýsa:

„Ve jménu Savonaroly a Charlese Mansona

Myslím, že kult celebrity ničí pohanství,

a proto se přeměním v pohanskou celebritu.

Přesně tak. Pustím se do toho svým ohavným klaunským ču*ákem,

takže celá ta instituce bude nakonec vypadat hnusně a absurdně

a lidi nebudou mít jinou možnost než utéct z internetových komunit

a vrátit se pro útěchu do svých svatyní, kde budou jen oni a jejich bohové,

a už nikdy ani nepomyslí na to, co chtějí autority.

Abyste zničili to, co nenávidíte, musíte se tím stát.

Nebude to lehké. Budu muset rozproudit veliké drama.

Spálí se nevinní.

Ale způsobili si to sami. Když ze sebe děláte ovci,

říkáte si o to, aby vás někdo oholil.“

Naštěstí ne všichni pohanští kněží se takto zcela ztotožňují s objektem své víry a ne všechna božstva jsou tak destruktivní jako Dionýsos. Ale ze své pozice jungiánského novopohana věřím, že pokud se soustředíme na jednoho boha nebo bohyni, vždycky se vystavujeme nebezpečí. Vypadá to, že v poslední době se v pohanství projevuje sklon vytvářet si intimnější vztah s jednotlivými bohy (rozrůstají se řady jejich druhů a družek), což je zvláštní v komunitě, která je definována primárně polyteismem. Kněží a kněžky jsou nezbytnou součástí naší komunity, ale podle mě je správné, že většina z nás kněží nejsou (alespoň ne v tradičním slova smyslu). Velké množství pohanských laiků je podle mého prospěšné. Komunita skutečných kněží, stejně jako komunita šamanů, by vlastně žádnou komunitou nebyla — byl by to blázinec.

Pokud jde o mě, jsem rád, že si mě žádný pohanský bůh nevybral. Vím, jaké to je, být takto vybírán. Vím, jaké to je být „posedlý“ bohem (Jahvem). Připadalo mi to spíš jako nemoc než jako požehnání. A naučil jsem se, že jediným lékem je otevřít oči a objevit „svět plný bohů“.

[Poznámka: Ničím, co zde píšu, nechci naznačovat, že zkušenost věřících polyteistů a novopohanů je nutně srovnatelná. Často srovnatelná není, jak jsem zjistil při diskuzích s několika věřícími polyteisty. Někdy naopak není ani zcela neporovnatelná, jak jsem zjistil z upřímného díla Joshuy Tenpennyho o jeho rozpravách s bohy  zde a zde. Ani nechci tvrdit, že všichni novopohané vnímají bohy stejně nebo že moje zkušenost je stejná jako ta všech ostatních.]

[Poznámka autora: Většina odkazů na blogy věřících polyteistů byla odstraněna, aby nedošlo ke kontroverzi. Pokud máte zájem o nějaký konkrétní zdroj, kontaktujte prosím autora.]

Původní článek najdete na http://www.patheos.com/blogs/allergicpagan/2014/06/25/why-i-dont-trust-the-gods/.

Za přínosné připomínky děkuji Samovi Snopovi Zajíčkovi.

Stezky Pohanství (Počet článků 12)


 
1.1.2015 | Kategorie: Úvahy | Napsal: Stezky Pohanství | Komentářů: 0 | Štítky: