19

Zář

Sláva Damh the Barda u nás je také příběh o tom, jak “pirátství” hudbě pomáhá

Koncert Damh the Barda 2013

Koncert Damh the Barda 2013

Letos v září se k nám opět vrací Damh the Bard se svým věhlasným koncertem. Podruhé koncert u nás organizuje ČPS  a na ten vás srdečně zveme. A myslím, že je nyní ten správný okamžik, kdy je třeba si o hudbě Damh the Barda popovídat se současným předsedou ČPS Jakubem Achrerem, který je známý i pod přezdívkou Zahrada.

Pokud mne paměť neklame, byl jsi první, kdo přinesl hudbu Damh the Barda mezi české pohany. Je to tak? Nebo to byl někdo jiný? Jak jsi se Damhově hudbě dostal a jaký byl tvůj první pocit z ní? Vybavuješ si, která píseň/písně/album to bylo?

Ta otázka mi připomíná historku, kterou Dave rád vypráví, o tom, jak někdy kolem roku 2006-2007 potkal v Anglii Eurika (zakladatel Č.P.S. a bývalý národní koordinátor PFI) a ten mu říkal, že v Čechách zná jeho hudbu spousta lidí. Daveovi to přišlo divné, protože do ČR prodal všeho všudy jedno CD! A ačkoliv by bylo hezké, kdyby pointou příběhu bylo, že právě to jedno prodané CD způsobilo takový zájem, pravda je jiná.

V roce 2003 se ke mně díky výcviku ve Vídni dostala vypálená kopie cédéčka  Herne’s Apprentice. Ačkoliv to z dnešního pohledu působí absurdně, deset roků nazpátek byla taková věc v českých poměrech považována za nesehnatelnou vzácnost. Takže ta kopie se šířila dál a najednou těch cédéček bylo všude plno, jak si to lidi začali kopírovat mezi sebou. Někdy další rok jsem se naučil na kytaru píseň Lughnasadh, čímž ta písnička mezi lidmi asi taky trochu zlidověla, ale to nevím jistě, jestli je až tak podstatné. Nejspíš ne. Dodnes je to každopádně moje nejoblíbenější píseň. Odkazuje na mýtus Boha a Bohyně, oslavuje svátek oběti, který mě vždycky velmi zasahoval a inspiroval. Je melodická, svižná, chytlavá, trochu hořkosladká, jak to mám rád.

Celá věc pak už šla svojí cestou a takřka úplně mimo mě. Můj podíl na koncertech byl spíš vždycky jen v technické podpoře. Mozkem celé akce byli a jsou jiní. Koncerty vznikly jako spontánní nápad pořádat je společně s pohanskou komunitou z Rakouska. Stala se z toho každoroční tradice. Nakonec tady Dave prodal originálních cédéček desítky, a to zejména svým věrným fanouškům. Takže si myslím, že se všem zúčastněným dostalo za ty ilegální kopie první desky hodně velké satisfakce. Vlastně je to takový hezký příběh o tom, jak “pirátství” hudbě pomáhá a ne naopak.

Proč myslíš, že nás Damhova hudba tak oslovuje? Je to tím, že je Damh taky pohan?

Tak určitě. Ne, vážně. Myslím si, že Dave má jedinečný dar navázání komunikace se srdcem druhých lidí, mají-li je otevřené. Jeho hudba z pohanství přímo vychází a má zcela neskrývaně náboženský charakter. Při tom zůstává jakoby rozkročená mezi dávným světem mýtu a dnešním světem, je poetická a co je velmi důležité, má přesah do toho, jak prožívají moderní svět nejen mnozí dnešní pohané, ale i ostatní. Je plná emocí, romantiky, úcty a zároveň nezůstává v minulosti, ale reflektuje i současnost a přímou duchovní zkušenost. Díky tomu oslovuje velkou množinu posluchačů napříč tradicemi i mimo ně, zejména těch, kteří vnímají pohanství více jako současnou živou záležitost. Má schopnost dostat se pod kůži a navozuje pocit téměř intimního porozumění, které se dá popsat třeba větou „ano, to je přesně ono, takhle to celou dobu cítím, ale nešlo o tom s nikým dost dobře mluvit a tenhle člověk to nějak chápe…“

Další důvod je prostý. Dave je pan muzikant. Umí bezvadně psát, texty i hudbu. Drží se toho, jak to cítí, píše autenticky a vkusně. Jeho tvorba nemá sestupnou tendenci, není okázalá, nevymezuje se, nevytváří hranice mezi lidmi a neopakuje se víc, než by to člověku vadilo. Drží jednotný styl, ale umí i rozmanitost.

Jsou slyšet i hlasy, že je tu neustále jen Damh – nemyslíš, že je dost Damha a že je třeba do Česka dostat i jiné zahraniční pohanské hudebníky a kapely?

Ano i ne. Respektive ne a ano. Pokud jde o mě, tak Davea dost není v tom smyslu, že by ho bylo příliš. Jeho podzimní koncerty jsou pro mě velice milým zakončením letního období. Bývám v tomto čase vnímavější vůči emocím, hudbě, minulosti a melancholii a i když si Daveovu hudbu už moc nepouštím, tak jeho podzimní koncert prostě nemůžu vynechat.

Z druhé a té méně osobní strany bych souhlasil s tím, že kdyby se Č.P.S. povedlo uspořádat i koncerty jiných zahraničních kapel, bylo by to skvělé. Přirozený vývoj k tomu zatím asi pomalu směřuje. Máme za sebou nečekaně úspěšný koncert Tomáše Kočka. Pomalu se rozrůstá rada Č.P.S. a portfolio našich činností, takže je možné, že se objeví další nápady na hudební akce. Zdá se, že i komunita zraje a narůstá do počtů, které již dovolují koketovat s myšlenkou zahraničních kapel. Hlavní rozdíl je tady ale v tom, že Dave hraje sám, své koncertování často chápe jako poselství a o náklady se navíc dělíme s pohany z Rakouska. Což významně rozšiřuje možnosti. Na spolupráci s Rakouskem se dá určitě dále stavět, ale není vůbec jisté, zda by tam šli do finančně riskantnějších projektů. Pohanská federace tam není v nejlepší kondici a naši partneři (mimo PFI), se kterými děláme tyhle koncerty, to nedělají ve stejném formátu jako my a nemyslím si, že jsou připraveni udělat ten další krok. Na naší straně to může být také složitější, přeci jen jsme zatím pořád ještě relativně malé občanské sdružení.

Taky si nejsem jistý, zda sama sebe Č.P.S. vnímá až tak moc přes muziku. Což ale nezáleží na nějakém vnějším rozhodnutí, ale na přirozeném směřování. Prakticky veškeré naše aktivity vychází z toho, do čeho se chce lidem, které je pořádají a jak se mezi sebou dohodnou na formě. Nad rámec toho se těžko rozhoduje a už vůbec ne z pozice předsedy Č.P.S.

A konečně když to vezmu v ještě větším a asi mnohem důležitějším měřítku, tak to naopak vypadá, že o pohansky orientované kapely tady není vůbec nouze. Zahraniční interpreti z této oblasti se objevují na festivalech jako je Beltine pořádaný Bratrstvem keltů, pak je tady Keltská noc, občas se něco tematického objeví i na festivalu Brutal Assault a tak dále. Je tady a byla taky spousta lokálních akcí s českými kapelami – Nasavrky, Veveří, Stradonice, nejde to všechno vyjmenovat. Nepřipadá mi, že v ČR v tomto ohledu zrovna chyběla nabídka.

Kterou další pohanskou hudbu bys doporučil?

Já se nepovažuju za znalce pohanské hudby, abych doporučoval. Ani vzdáleně.  Nicméně abych to úplně neodbyl, tak z těch co znám, a co se profilují pohansky, mám rád třeba Asonanci, Fauna, Loreenu McKennit nebo Omnii. Z těch méně známých mě zaujaly projekty Hagalaz Runedance nebo Solanaceae. Mám rád i další kapely, které mají spíše „jen“ částečně pohanský nádech, ale těžiště jejich tvorby leží trochu jinde. Z nich bych si dovolil doporučit zejména islandské Sólstafir, což je podle mě nesmírně nedoceněná kapela nebo kanadské Real McKenzies. Ledacos zajímavého se dá najít i v tematicky již vzdálenější oblasti neofolku, například While Angels Watch nebo Sol Invictus.

Určitě jsi zažil Damha nejen jako hudebníka, ale i jako pohana a člověka. Jak na tebe jeho praxe, kterou jsi zažil, působí?

Dave je velice příjemný společník se schopností najít si cestu k lidem a nadchnout je. Je jedním z těch, kteří žijí kontaktem s lidmi. Zážitek není jen slyšet ho zpívat, ale i vyprávět příběhy. Přesně takový by měl správný bard být. Je to třeba přesně ten dar, který jsem třeba já nikdy neměl a o to víc si té vlastnosti cením u ostatních. Naprostá spontaneita, se kterou se Dave s lidmi baví a přirozeně plynoucí optimismus je jedna z věcí, která mě na něm zaujala od první chvíle.

Na rituálu jsem Davea zažil jen několikrát a jím vedený rituál uvidím asi až letos v Rakousku. Pokud bych to měl vzít obecně jako rituální praxi současných druidských řádů, tak se musím přiznat, že mě neoslovuje. Do mého pojetí rituálu patří kruh, živly, pohyb a zemitější energie.

Na druhou stranu je ale Dave člověk, se kterým je velmi snadné pohovořit na duchovní tématiku napříč náboženstvím, protože nevytváří hranice. Jak v hudbě, tak v duchovní oblasti a tak nějak obecně. Myslím, že má tyhle věci dobře propojené, je chápající, nad věcí a nedělá ze sebe víc, než je. Přeci jenom už je to vyzrálý chlap a má něco za sebou.

Je něco, co se o Damhovi moc neví a myslíš si, že by naši čtenáři měli vědět?

Je narozen v blížencích. Miluje české publikum a má pro ně velikou slabost. Po každé se na naše koncerty těší a dlouho po té o nich mluví. Říká, že jsou to jediné koncerty, kde se od první chvíle tančí a atmosféra je celkově víc taneční a oslavná než poslechová. Proto to tady má tak moc rád, protože to je prostředí, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě. V Čechách se mu dokonce poprvé za celou jeho folkovou kariéru stalo, že by někdo na jeho koncertě skočil z pódia do lidí (minulý ročník).

Zejména je pak na tomto místě vhodné vysvětlit, že se „Damh the Bard“ čte jako „Dave the Bard“. Nikoliv jako „Damn the Bard“. Byť je to docela hezká slovní hříčka.

Proč bychom měli přijít i na letošní koncert?

Já myslím, že na koncerty všichni chodíme proto, že nás baví přímý kontakt s živou hudbou, která se nám líbí a touha po autentickém sdíleném zážitku. Koncerty Davea bývají bujaré, rozverné, příjemné, dojemné a muzikálně dobré. Kdo přišel na koncert jednou, obvykle se objevil i na dalším ročníku.

Navíc místo konání v pražském podhradí má některé z mého pohledu důležité kvality, které zaručují dobrou akci. Když pominu hezký sál, dobré pivo a kvalitní zvuk, tak je to určité kouzlo, které přirozeně napomáhá společnému zážitku. Nese s sebou nádech minulosti a má ještě jeden význam, o kterém se moc neví. Baráčnická rychta, kde se akce koná, totiž historicky velmi úzce souvisí s folklorními tradicemi a českým vlastenectvím. Také proto je velmi vhodná pro pohansky orientované koncerty a dlouhodobě s ní spolupracujeme.

To všechno tvoří dohromady celek, který mě ještě nikdy nezklamal. Kromě toho je tady nová deska, která vyšla na konci loňského roku, takže je to hezká příležitost poslechnout si nějaké ty novinky naživo.

Díky za rozhovor!


Letošní koncert proběhne 30. září 2013 v Baráčnické rychtě. Cena v předprodeji je 250 Kč, členové ČPS za 220 Kč, na místě 290 Kč. Aktuality o koncertu Damh the Barda můžete též sledovat na facebooku.

Damh the Bard je jednou z nejvýznamnějších postav pohanské folkové hudby a zároveň druid největšího britského druidského řádu OBOD. Hudba je pro Damha jedním z vyjádření jeho druidské i lidové tradice, duchovní cestou a způsobem, jak sdílet s ostatními a prožívat cestu bardů. V jeho písních a příbězích ožívají mýty, prastaré příběhy a rituály, duchové kopců i velmi starých stromů. V jeho textech se můžeme setkat s Bohy zejména z keltského, ale i z řeckého pantheonu. Příběhy, které vypráví jeho hlas a kytara, nabízejí nejen pobavení, ale také inspiraci, náměty k přemýšlení a dotyky starého, zapomenutého světa.

Můžete si přečíst i o životním příběhu Damh the Barda z článku na Stezkách pohanství. A protože za každým slavným můžem stojí úžasná žena, neopomeňte příběh jeho životní partnerky a pohanské můzy Cerri.

Stezky Pohanství (Počet článků 13)


 
19.9.2013 | Kategorie: Hudba, Koncerty, Osobnosti | Napsal: Stezky Pohanství | Komentářů: 0 | Štítky: