29

Zář

Smrt a uctívání předků na Kubě

Následující text je zkrácenou ukázkou z nové knihy Veroniky Šulcové  Santería: Uctívání svatých na Kubě, která vyšla 12. září. Text samozřejmě vychází s laskavým svolením nakladatele, pana inženýra Vladimíra Kvasničky, kterému tímto děkujeme.

 „I ti nejstarší předkové kdysi žili a stejně jako dnes my měli svá přání i obavy.“

Smrt a uctívání předků jsou velmi zajímavými tématy, která se nesouvisejí pouze s afrokaribskou kulturou, nýbrž dotýkají se každého člověka. Všichni jednou zemřeme, každý žijící člověk má předky a většina lidí dříve nebo později ve svém životě pocítí potřebu se s vlastní smrtelností vyrovnat. Ačkoli zde o smrti a předcích pojednávám z pohledu náboženských představ santeríi, velké množství kultur má na smrt a na kult předků podobný náhled. Všechny světové kultury uctívaly své předky, ačkoli konkrétní praktické postupy se odlišovaly. O České republice se říká, že je jednou z neateističtějších zemí světa, a přesto jsou u nás Dušičky poměrně významným svátkem.

Uctívání předků v rámci kubánské santeríi představuje velmi komplexní duchovní systém, skrze nějž lidé získávají životní sílu ašé a schopnost si ve svém životě vytvořit a udržet duchovní i psychickou rovnováhu.[1] Celý systém je tvořen nejvyšším bohem stvořitelem, který má v původním jorubském konceptu tři emanace – Olodumareho, Oloruna a Olofiho. Pod nejvyšším trojným bohem jsou v hierarchii stvoření umístěni orišové, duchové či andělé. Po nich následují zbožštělí předkové, což jsou lidé, kteří vykonali nějaké velké činy, díky nimž nebyli zapomenuti, a rodinní předkové. Ze žijících lidí stojí nejvýše významní vůdci, náčelníci anebo šamani, kteří disponují větším množstvím božské síly ašé, a za nimi stojí obyčejní lidé. Tato hierarchie bývá zobrazována v podobě kruhu připomínajícího úrobora, hada zakusujícího se do vlastního ocasu.

Předkové

V náboženské praxi santeríi má uctívání předků výlučné postavení a dá se říci, že je ústředním bodem celé náboženské praxe. Mrtví předkové rodiny se nazývají iku nebo egunové a je velmi důležité, aby jim bylo pravidelně obětováno. Nabízí se jim čistá voda, káva, malé porce jídla, květiny, svíčky a rum. Tyto obětiny dodávají duchům předků nehmotnou sílu ašé, díky níž předkové určitým způsobem zůstávají živí i po smrti a postupně nabývají vlastní duchovní síly, s jejichž pomocí mohou pomáhat svým žijícím potomkům.

Předkům by měla být vzdávána úcta. Jestliže se jim nedostává náležitých rituálů, modliteb a obětin, jejich kult začne upadat. Santerové věří, že zanedbávání předků může vyústit v množství problémů v životě jejich potomků. Někdy se říká, že tyto problémy způsobují sami duchové předků, což je nepřesné, protože předkové nejsou pomstychtiví a blaho jejich potomků je jejich prvořadým zájmem bez ohledu na přinášené obětiny. Avšak uctívání předků v kontextu afrokaribských náboženství znamená navazování kontaktu s vlastními kořeny, s nímž souvisí i uvědomování si svého vlastního místa ve světě, identity a vlastních přání či cílů. Jestliže člověk zapomene na své předky, přestává být sám sebou a ztrácí tak ze svého života velice stabilizující sílu, o níž by se jinak mohl v těžkých okamžicích opřít.

Předkové jsou chápáni jako prapůvodní životní síla či podstata. Duchové předků se po smrti mohou reinkarnovat do nově zrozených lidských bytostí. Duchové skutečně významných osob, které za svého života disponovaly velkým množstvím síly ašé, nejsou po smrti zapomenuti. Pravidelným obětováním a udržováním jejich kultu se z nich po jisté době mohou stát zbožštělí předkové. Santerové věří, že všechna božstva kdysi bývala žijícími osobami. Z tohoto důvodu je třeba duchy předků náležitě uctít při každém obřadu ještě před oriši. Stejně tak musí být oddělen prostor, v němž jsou uctíváni duchové mrtvých a orišové. Toto oddělení je dodržováno během oficiálních obřadů, ale projevuje se i v běžné domácí praxi, neboť oltáře předků a orišů musejí být rovněž odděleny.

Proč uctívat předky?

O významu uctívání předků v jiných dobách a kulturách lze těžko pochybovat. Možná si však někteří ze čtenářů kladou otázku, k čemu může být dobré uctívání předků v dnešní moderní době. Jedná se přeci o činnost, která na první pohled nepřináší žádný hmatatelný užitek, výhody nebo benefity. Dokonce i magické rituály, modlitby a koupele bývají na rozdíl od uctívání předků často zaměřeny na získání nějakého konkrétního cíle či na splnění specifického přání.

Psycholog Dalibor Špok v jednom svém článku pokládá obdobnou otázku: „Je lepší celý den civět na banality u internetu, nebo celý den civět do ohně a odpoledne si utrhnout banán? Je mentálně prospěšnější prosedět celý den u počítačové hry ve virtuální realitě, nebo jít savanou a naslouchat virtuálním duchům předků?“[2]

Autorka knihy Ancestors Paths Oba Ilari Aladokun považuje některé z problémů dnešní společnosti, například alkoholismus, nejrůznější závislosti, psychické problémy a nestabilitu, za důsledek toho, že lidé zapomínají na své předky a stále častěji zanedbávají i žijící členy rodiny.[3] Zmiňuje také duše zemřelých členů rodiny, které nebyly náležitě převedeny ze světa živých do světa mrtvých. Kvůli tomu se nikdy nezařadí do rodiny duchovních předků a nebudou tak moci přispívat k blahu svých žijících potomků. Duch mrtvého, s nímž není náležitě nakládáno a nestane se dobrotivým předkem, je pokládán za bloudivého ducha či přízrak, který může zraňovat žijící lidi a přinášet jim smůlu. Paradoxně se tato smůla často zaměřuje právě na jeho žijící potomky, s nimiž jej spojují pokrevní pouta. I proto je v santeríi přikládán mimořádný význam správnému provedení všech náležitých pohřebních obřadů.

Z psychologického hlediska lze v souvislosti s uctíváním předků a moderní společností zmínit i daleko obyčejnější, avšak nikoli méně aktuální problémy. Je pravdou, že na naše předky zapomínáme. S tím, jak opouštíme staré rodinné tradice a zvyklosti, zároveň klesá náš pocit sounáležitosti. Přestáváme si být vědomi svých kořenů. Celá řada psychologických a sociologických studií hovoří o vykořeněnosti a nejistotě dnešního člověka. Tradiční hodnoty se mění v prach a nových se modernímu člověku zoufale nedostává. A spolu s nejistotou skutečně narůstají i další problémy.

Víra v předky je moderními a vzdělanými lidmi považována za přežitek. Mnozí z nás si rovněž neuvědomují, že jednoho dne se i my sami staneme předky. Ačkoli je taková myšlenka v současné chvíli možná nepříjemná, člověk by se měl ptát sám sebe, jak by si přál, aby na něj lidé vzpomínali, a jaký odkaz by si přál po sobě zanechat.[4] Víra a práce s předky je založena na smíření se s vlastní smrtelností, které jedince přirozeně vede k prožívání naplněnějšího a morálnějšího života. Uctívání virtuálních předků je snad opravdu o něco prospěšnější než trávení času v jiných virtuálních realitách.

Kdo je předkem?

Pojetí předků se ve světě různí. V některých kulturách jsou mezi předky zařazování pouze ti ze zesnulých členů rodiny, kteří vedli bezúhonný život, chovali se morálně a neubližovali ostatním kolem sebe. V dalších kulturách se předkem může stát prakticky kdokoliv. Ačkoliv je uctívání předků celosvětové, v afrokaribských náboženstvích tvoří uctívání předků velice komplexní a provázaný systém.

V Africe byli za předky zpravidla považováni muži, avšak na některých místech se jimi mohly stát i ženy. Ovšem když se ženy provdaly, jejich děti se obvykle stávaly nositele mužské linie.[5] Ačkoli se může zdát, že byla ženská linie v patriarchálním systému upozaděna, není tomu tak docela. Zvyky a základy náboženství jsou nejčastěji předávány při výchově malých dětí jejich matkami a dalšími ženami. Bez ohledu na pohlaví byly v Africe za předky považovány pouze osoby ze stejné pokrevní linie.

Afričtí Jorubové, jejichž původní náboženství tvoří jádro dnešní kubánské santeríi, duchy předků nazývali egungunové. Egungun bylo rovněž jménem tajné jorubské společnosti, jež věřila v existenci pouta mezi světem mrtvých a živých, díky němuž zesnulí předkové dále žijí skrze životy svých potomků. Podle Jorubů egungunové své potomky pravidelně navštěvovali, zvláště pak během velikých slavností. Egungunové do dnešních dnů během slavností posedají vybrané členy této tajné společnosti a v tradičních kostýmech z trávy a v dřevěných maskách za doprovodu bubnů tančí a předávají zprávy od předků jejich potomkům.

Lidé v Africe také věří v to, že předkové mají moc potrestat jednotlivce i celé komunity sesláním nemocí, neštěstí, chudoby, ale i přírodními pohromami a smrtí. Avšak předkové mohou stejně snadno odměnit ty, kteří žijí dobrý život, řídí se náboženskými i společenskými pravidly a jsou prospěšní pro své rodiny i širší komunitě. Takoví lidé potom mají dostatek dětí, úrodnou půdu, dobrou práci, peníze a žijí ve zdraví a míru.

Z Afriky pochází již zmíněná víra v to, že zesnulí předkové se znovu zrodí jako mladší členové rodiny, aby mohli uzavřít všechny nedokončené záležitosti, které po jejich smrti na zemi zůstaly. I proto je taková péče věnována náležitým pohřebním rituálům. Ačkoli je řádný pohřeb s dodržením všech náležitostí ve většině částí Afriky i Karibiku časově i finančně náročnou záležitostí, kdyby nebylo vše splněno tak, jak má být, zesnulý se nikdy nestane předkem, nýbrž pouhým potulným duchem bezcílně putujícím po zemi a škodícím lidem. Negativní působení podobných duchů se nejčastěji zaměřuje na jejich vlastní žijící potomky, k nimž je táhnou mlhavé vzpomínky na vlastní život. Krom toho potulní mrtví neposílí linii rodinných předků a žijící členové rodiny nebudou moci čerpat z jejich moudrosti a síly. Rodina má tedy mimořádný zájem na tom, aby se mrtvý mohl pokojně odebrat do říše mrtvých. I proto jsou v Africe běžně vybírány příspěvky na pohřby od cizích lidí přímo na ulici. Zkušenost s nimi popisuje česká antropoložka Kateřina Mildnerová. Jako mnozí jiní cestovalé neměla příliš důvěry v podobné pouliční sbírky a odmítla darovat požadovaný příspěvek. Když jí však začal nadávat nejenom výběrčí pohřebného, ale i cizí lidé přes ulici, došlo jí, že příspěvek na pohřeb se v Africe odmítá jen těžko.[6]

Na Kubě začalo být slovo předek volně zaměňováno se slovem egun. Egun je zkrácenina původního afrického slova egungun. Zatímco v Africe byli za egunguny považováni výlučně zemřelí pokrevní příbuzní, v Novém světě začalo přibývat skupin, které zkrácené slovo egun začaly užívat volněji k označení jakkoliv spřízněných mrtvých. Mezi eguny se též začaly počítat i bytosti, které každého člověka ochraňují a doprovázejí jej již od narození.[7]

Tyto změny v původním náhledu na předky byly způsobeny zpřetrháním původních rodinných pout. Otroci, kteří ztratili svou rodinu, se v prostředí Nového světa začali více upínat na svou kmenovou příslušnost. Uctívání předků i orišů se tak z přísně střežených pokrevních linií přesunulo na úroveň skupin spojených vírou, kmenovou příslušností nebo idejemi. Tyto rozšířené rodiny nahrazovaly ztracenou národní identitu a posilovaly etnicitu a pocit sounáležitosti. V náboženských společnostech pak kmotři a jejich kmotřenci tvořili linii zasvěcených, takzvanou línea de santo.

Očekávání a zodpovědnost

Je potřeba říci, že navzdory veškerým benefitům, které práce s vlastními předky poskytuje, se během ní mohou vyskytnout i méně příjemné okamžiky.

Důvody mohou být různé. Nejčastěji se lidé potýkají se zklamáním způsobeným neúměrným očekáváním. Předkové nejsou kouzelníci a ve skutečném životě nemůžeme lusknout prsty a dostat to, co chceme. Taková očekávání jsou od základů chybná, nemohou se naplnit a vedou pouze k frustraci a další nespokojenosti. Svůj život tvoříme sami, zodpovídáme za sebe a jedině my máme sílu jej měnit. Jak říká Oba Ilari Aladokun: „Smysl uctívání předků v našem životě je pomáhat nám vyrovnávat se s dobrými i špatnými věcmi v našem životě a s lhostejností – ne vyhrát lotto.[8] Můžeme se modlit za úspěch i za zisk materiálních věcí a občas se to podaří – ale neměl by to být náš hlavní cíl a důvod k modlitbám nebo k jakékoliv duchovní snaze.

Obecně platí, že duchové předků lidem častěji dávají to, co skutečně potřebují, a nikoliv to, co chtějí. V tom se také práce s předky liší od magické praxe, která je zaměřena právě na získávání věcí na základě vlastní vůle. Duchové za nikoho nemohou kráčet po jeho životní cestě, avšak mohou pomáhat s hledáním schůdnějších cest. I díky tomu, že duchové předků nenaservírují člověku všechno, o co je požádá, se mohou jejich živoucí potomci dále vyvíjet a dospívat. A zároveň s tím, jak se vyvíjejí žijící potomci, jsou ovlivňovány i posmrtné životy jejich předků.

Současně žijí někteří lidé v mylném přesvědčení, že čím více toho budou svým předkům dávat, tím více toho dostanou. K harmonickému vztahu s předky a jeho udržení však stačí málo: přibližně jednou týdně zapálit svíčku na oltáři předků, občasná vzpomínka či modlitba a na větší svátky drobná obětina sestávající z jídla a pití.

Dalším zvláštním okamžikem může být zaměření pozornosti předků na jediného člena rodiny. Předkové jsou velice mazaní a znají množství způsobů, jimiž mohou upoutat pozornost svých potomků. V našem kulturním prostředí se často stává, že v rodině není nikdo, kdo by jim byl ochoten či schopen naslouchat. Proto když se takový jedinec vyskytne, soustředí se veškerá pozornost předků na něj.

Existuje celá řada důvodů, proč duchové předků navštěvují živé: Chtějí je varovat a ochránit tak celé společenství. Může to být varování před epidemií, přírodní katastrofou, neštěstími či válkami.

Mohou se chtít pobavit a podpořit svornost a soudržnost celého společenství či jej poučit o univerzálních zákonech a řádu. Předkové mohou přicházet, aby vynutili dodržování morálky anebo potrestat někoho, kdo porušuje některé tabu. Takové osoby jsou vnímány jako hrozby pro dobro celé komunity. Předkové rovněž poskytují rady ohledně léčení pro lidi nemocné na těle i duchu. Jejich rady se mohou vztahovat i na emoční a duchovní záležitosti.[9]

Specifickým problémem jsou případy, kde v minulosti rodiny existují nedořešené záležitosti či křivdy. Mnoho lidí není zpočátku příliš nakloněno řešení problémů svých dávno zesnulých příbuzných. Tímto tématem se zabývá například David Furlong, jež více než pětatřicet let pracuje jako učitel a terapeut. Mimo jiné se věnuje i tématu předků, rodové linie člověka a s ní souvisejícím problémům. Během terapie se svými klienty dosahuje poměrně zajímavých výsledků. Napsal několik článků věnujících se problematice předků. V jednom z nich zmiňuje Dr. Hiroshi Motoyamu, nejvyššího kněze jedné z hlavních šintoistických skupin v Japonsku: „Spojení mezi rodiči a dětmi se manifestuje jako jeden článek dlouhého karmického řetězu táhnoucího se nazpět časem. Vaše spojení s vaší rodinou vám umožnilo narodit se do určité rodové linie. Je důležité, aby bylo toto pouto pochopeno a respektováno. V moderní době je pro lidi obtížné přijmout skutečnost, že jsou odpovědní za skutky svých předků.“[10]

S uctíváním předků se mohou pojit i další problémy. V minulosti bílí páni zakazovali otrokům vše africké tak dlouho, až se u dalších generací černých otroků narozených na plantážích začalo projevovat popírání přecházející u citlivých jedinců až v patologický strach z čehokoliv týkajícího se africké spirituality a náboženství. I dnes mají někteří Kubánci, ale i další Afroameričané tendenci odmítat vlastní duchovní kořeny, které považují za primitivní a divošské. Tito jedinci zříkající se náboženství svých předků jsou obvykle velmi zapálení do křesťanské víry. Velmi rozšířený je tento jev zvláště mezi Hispánci na Floridě.[11] S protikladnou odpovědí na toto popírání vlastních kořenů začaly přicházet mladší generace vysokoškolsky vzdělaných Afroameričanů, kteří začali odmítat vliv západní civilizace v náboženství svých předků. Někteří z nich odmítají pracovat se svými bílými předky, jiní na svých oltářích nahrazují tradiční obrazy křesťanských světců obrazy původních afrických božstev. Na základě tohoto oboustranného popírání vlastní minulosti dochází příležitostně ke vzniku konfliktů mezi mladšími a staršími generacemi. Část pravdy je pochopitelně na obou stranách a naštěstí existuje i velké množství umírněných santerů, kteří jsou ochotni své duchovní dědictví i předky přijímat i s jejich chybami.

Práce s předky

Budování dlouhodobého vztahu s předky je v santeríi přikládána mimořádná důležitost. Každý by měl usilovat o to, aby jeho předkové byli šťastní a měli dostatek duchovní síly ašé, s jejíž pomocí by mu mohli poskytovat svou podporu a ochranu. Někdy se říká, že síla předků představuje pomyslnou první ochranou linii. Přízeň předků a vyvážený vztah s nimi mnohdy zabraňuje propuknutí vážných psychických i fyzických onemocnění a chrání člověka před magickými útoky, ale i před nehodami, nedorozuměními či závistí. Kromě toho se člověku, který má harmonický vztah se svými předky, lépe daří navazovat kontakty s božstvy nebo provádět magické činy.

K hlavním přínosům práce s předky patří také její očistné účinky. Zvláště při posedlosti na sebe egunové berou všechny negativní energie z posedlého jedince i dalších účastníků obřadu a následně s nimi odcházejí. To, že toto čištění může být někdy opravdu důkladné, dokládají svědectví o tom, jak egun v těle posedlé osoby nosil očišťovanou osobu po místnosti anebo ji zdvíhal za pas jako hadrovou panenku. Ačkoli podobné věci mohou v očích nezasvěceného pozorovatele vypadat děsivě, pozornost egunů je pro člověka vždy požehnáním. Samotná proměna, jíž prochází osoba posedlá egunem, bývá velmi pozoruhodná. Někteří egunové mohou chtít zapálit doutník, který následně s chutí snědí. Posedlá osoba se při takovýchto kouscích samozřejmě nepopálí. To samé se děje, když egun vypije celou láhev rumu nebo jiného vysokoprocentního alkoholu. Když posedlost po chvíli odezní, předtím posedlá osoba bývá zcela střízlivá.

V kubánské santeríi platí, že každý obřad věnovaný egunům se musí konat po soumraku. Nejvýznamnější obřady, zvláště pak tuques de muerto neboli rituální bubnování pro mrtvé, na Kubě probíhají 2. listopadu, tedy ve stejný čas jako u nás Dušičky.

Pro běžnou práci s předky je samozřejmě nejdůležitější oltář. Prakticky každý vyznavač santeríi má doma oltář předků nazývaný bovéda. Bývá to malý stolek s bílým ubrusem, na němž je několik sklenic s vodou, obvykle sedm až devět, z nichž každá je určena jednomu konkrétnímu předkovi. Největší pohár je umístěn uprostřed a je zasvěcen hlavnímu duchovnímu průvodci dotyčného. Často je uvnitř největšího poháru také kříž, aby přinesl Boží požehnání celému domu. Věří se, že kdykoliv se v některých pohárech objeví bublinky, znamená to, že poblíž jsou duchové nebo jiné duchovní bytosti ne zcela přátelské povahy a obyvatelé domu by se měli mít na pozoru. Voda na oltáři funguje také jako duchovní filtr, který na sebe navazuje negativní energie, jež tak nezůstávají v domě. Na bovédu jsou pokládány čerstvé květiny, nejčastěji je to jedna rudá růže „pro krev mé krve“, doutníky, rum, káva, kolínská voda Florida water, sladkosti a někdy i talíř jídla speciálně připraveného pro předky. Podle zvyklostí některých svatých domů nesmí být jídlo pro předky posolené, jinde na tom příliš nezáleží. Někteří santerové mají oltář bovéda pouze pro svého duchovního průvodce, ale nepřinášejí na něj obětiny předkům. V tom případě předky uctívají na odděleném oltáři, nejčastěji umístěném za dveřmi anebo na podlaze v koupelně. Existují také oltáře určené pouze k modlitbám či meditacím.

Za zřízení oltáře předků je ve svatém domě zodpovědný hlavní santero či santera. Věří se, že právě předkové nejsilněji ovlivňují veškeré dění ve svatém domě, včetně udílení souhlasu či nesouhlasu s životními kroky nebo rituály, které provádějí živí. Vybudování oltáře předkům představuje základ i začátek náboženské praxe nejenom v kubánské santeríi, ale i v mnoha dalších náboženstvích. V okamžiku, kdy člověk vybuduje svým předkům oltář a pravidelně u něj několik týdnů pracuje, dochází k otevření duchovních kanálů a ke zvýšení vlastní vnímavosti. Navázání kontaktu s oriši je poté o poznání jednodušší.

Konkrétní postup pro zřízení oltáře předků v duchu santeríi popisuji v kapitole Posvátné předměty, nástroje a místa. Můžete postupovat přesně podle něho nebo se jím pouze inspirovat. Každopádně nejsou potřeba žádné okázalé oltáře ani gesta. V mnoha českých domácnostech, které jsou jinak z velké části ateistické, je zesnulým členům rodiny vyhrazeno malé místo na poličce či na skříňce.

K práci s předky jsou v kubánské santeríi po vybudování oltáře používány modlitby k předkům nazývané mojuba. Modlitby používané ve svatých domech sestávají ze seznamu jmen předků a jsou přednášeny všemi členy svatého domu společně. Modlitby, které je možné použít v rámci individuální práce s předky, čtenáři naleznout v kapitole Modlitby, kouzla a vzývání. Pro modlitby platí totéž co v případě oltářů. Jestliže chcete jednoduchým a prostým způsobem uctít své předky, avšak necítíte se na přednášení modliteb, postačí i klidná meditace. Modlitby jsou častěji používány pro jejich magický aspekt za účelem dosažení více či méně konkrétních účinků.

Na Kubě jsou někdy k zosobnění egunů a afrických duchů používány černé panenky. Bývají oblečeny v bavlněném oblečení v barvě oriši, jehož mají představovat. Pokud má jít o předka, volí se barva oblečení podle oriši, jemuž byl předek za svého života zasvěcen. Panenky jsou oslovovány jménem eguna či oriši, jímž mají být, a věří se, že v nich přebývá jeho síla. Obvykle jsou uloženy na oltáři, kam jsou jim přinášeny drobné obětiny a jídlo.

Rituál k navázání spojení s předky

K navázání prvního spojení s předky můžete použít následující rituál. Je velmi jednoduchý, vykonává se po dobu 21 dní a velmi dobrých výsledků s ním dosahují i úplní začátečníci. Během doby, kdy budete rituál vykonávat, doporučuji zaznamenávání vlastních snů. Výsledky rituálu podpoříte, jestliže se po dobu jeho provádění vyhnete požívání většího množství alkoholu a budete mít dostatek spánku. Rovněž není doporučeno těsně před spaním nebo před prováděním rituálu jíst těžká jídla.

Budete potřebovat sklenici vody, malou bílou svíčku a bílý talíř, které můžete položit na bílý šátek či ubrus. Otočte se k východu a zapalte svíci. Vezměte sklenici vody a malou svíčku a pozvedněte je, zatímco promlouváte k duchům:

„Duchové mých předků z matčiny i z otcovy strany, vězte, že si vás vážím a ctím vás. Buďte se mnou a doprovázejte mne v mém životě.“

Ulijte trochu vody na zem a pokloňte se. Ve směru hodinových ručiček se obraťte k západu a dělejte a říkej totéž. Poté se se stejnými slovy obraťte ještě k severu a k jihu. Následně nechejte svíčku dohořet ve středu talíře, vedle něhož umístěte sklenici s vodou. Po skončení rituálu vylijte vodu ze sklenice a vyhoďte zbytky dohořelé svíčky.[12]

Poklonou se v tomto případě míní lehké poklesnutí v kolenou, nesklánějte hlavu a držte se vzpřímeně. Jestliže rituál provádíte v prostorách, kde nechcete či nemůžete vodu ulívat přímo na zem, namočenými prsty ve sklenici každou světovou stranu třikrát symbolicky vykropte.

Pro práci s předky je někdy doporučováno sestavit seznam jmen všech zesnulých příbuzných, na které si vzpomínáte nebo které je možné dohledat. Jména ze seznamu poté můžete číst během vzývání předků. Osobám s rozsáhlým rodokmenem se tato metoda může zdát zdlouhavá, ale některé africké i indiánské kmeny si své předky připomínaly velmi podobným způsobem. Předčítání seznamu jmen je jednou ze spolehlivých možností, jak přivolat rodovou sílu. Jestliže nechcete, aby byl váš seznam předků příliš suchý a podobný spíše telefonnímu seznamu, přidejte ke každému předkovi jednu krátkou větu, která vystihuje jeho povahu nebo činy.

[1] Oba Ilari Aladokun: Ancestor Paths: Honoring our Ancestors and Guardian Spirits Through Prayers, Rituals, and Offerings. Two Harbors Press, Minneapolis, 2012, s. 37.

[2] Špok, Dalibor: Mystikové a blázni. 2013. Odkaz: http://psychologie.cz/mystikove-blazni/.

[3] Oba Ilari Aladokun: Ancestor Paths: Honoring our Ancestors and Guardian Spirits Through Prayers, Rituals, and Offerings. Two Harbors Press, Minneapolis 2012, s. 13.

[4] Oba Ilari Aladokun: Ancestor Paths: Honoring our Ancestors and Guardian Spirits Through Prayers, Rituals, and Offerings. Two Harbors Press, Minneapolis 2012, s. 36.

[5] Barnet, Miguel: La Regla de Ocha. The Religious Systém of Santería. In: Olmos, Margarite Fernandez, Paravisini-Gerbert, Lizabeth: Sacred Possessions: Vodou, Santeria, Obeah, and the Caribbean. Rutgers University Press, New Jersey 1997, s. 82.

[6] Kateřina Mildnerová: Můj soused je čaroděj.  Magické příběhy ze současné Zambie. Jota, Brno 2011, s. 15.

[7] González-Wippler, Migene: Santería: the Religion: Faith, Rites, Magic. Llewellyn Publications, Saint Paul 2002, s. 76.

[8] Oba Ilari Aladokun: Ancestor Paths: Honoring our Ancestors and Guardian Spirits Through Prayers, Rituals, and Offerings. Two Harbors Press, Minneapolis 2012, s. 36.

[9] Oba Ilari Aladokun: Ancestor Paths: Honoring our Ancestors and Guardian Spirits Through Prayers, Rituals, and Offerings. Two Harbors Press, Minneapolis 2012, s. 33 a 34.

[10] Furlong, David: Clearing Ancestral Blocks. 1994. Dostupné on-line na: http://www.kch42.dial.pipex.com/ancestral.htm

[11] González-Wippler, Migene: Santería: the Religion: Faith, Rites, Magic. Llewellyn Publications, Saint Paul 2002, s. 289.

[12] Šulcová, Veronika: Vúdú, magie a náboženství. Vodnář, Praha 2013, s. 155.

Stezky Pohanství (Počet článků 13)


 
29.9.2017 | Kategorie: Knihy | Napsal: Stezky Pohanství | Komentářů: 0 | Štítky: