28

Čvn

Jablko od bohů

Malý a pro někoho možná nezajímavý příběh, který se mi stal ve Frankfurtu nad Mohanem, kde sem byl s přáteli oslavit letní slunovrat. Pro mě to byl ale jednak velmi důležitý moment k zamyšlení a jednak krásný příklad, kterak se mohou mýtické motivy projevit i v dnešním čistě uspěchaném světě.

Rozloučil sem se postupně se všemi svými pohanskými přáteli z Frankfurtu a stál sem na peróně západního nádraží a čekal na S-Bahn (něco jako vlak který projíždí městem. Chvíli na úrovni země, chvíli nad zemí a chvíli zase pod ní), který mě vezme na Hlavní nádraží, odkud pak vyrazím za další dvě hodiny domů. Vyjma drobné staré paní sem na nástupišti byl sám. Přemýšlel sem, proč se mi vlastně tohle město tak líbí a jestli to nemůže být jen nějaký sebeklam. (Nakonec, moc času sem zde zatím nestrávil, netrápí mě zde práce ani jiné povinnosti atd.) Nakonec, každé místo může být jen tak dobré, jací jsou lidé kteří tam žijí.

Přišla mi SMSka. To se prý mladým perspektivní IŤákům stává každou chvíli, proč by se to nemohlo stát jednou mě. Lovil sem telefon po přeplněných kapsách, když mi omylem na zem vypadl papírový kapesník. Paní přišla ke mě a ukazujíc na zem mi řekla cosi, čemu sem nerozuměl. Podíval sem se kam ukazuje, zvedl sem kapesník o omluvil se jí, že nemluvím dobře německy (mimochodem, první fráze kterou by na školách v rámci výuky cizího jazyka měli učit). Zeptala se mě jaké jazyky ovládám, odpověděl sem jen že jen češtinu a angličtinu.

Začala se mnou hovořit perfektní angličtinou a nejdříve se mi omluvila, že neumí česky. (Proč by sakra měla mluvit česky? Všechny česky mluvící Němce jsme vyhnali před 77 lety ve snaze dokázat, že naše demokracie může být stejně krutá jako nacionální socialismus a že velkorysost je sice vlastností vítězů, ale rozhodně ne Čechů). Omluvil sem se jí a vysvětlil, že sem to neudělal úmyslně. Ani trošku se mě nesnažila napomínat, ale začala mi vysvětlovat, že policie ve Frankfurtu (a jak sem pochopil tak v Německu vůbec) hlídá čistotu ulic a nádraží velmi důkladně. V tu chvíli mi to došlo. Na nástupišti se neválely vajgly, kelímky, staré lístky ani zde nebyly vidět podezřelé skvrny připomínající nelegalní biologické experimenty starší deseti let. (Prý máme mnohem víc policistů na obyvatele než Německo nebo Švýcarsko, možná by je mohl někdo nakopat do pozadí, aby vypadli z kanceláří a zkusili to také?)

Chvíli jsme si povídali a měl sem z ní zvláštní dojem. Stará paní menší drobné postavy, s milým úsměvem na tváři, ze které vyzařovala zvláštní těžko vysvětlitelná důstojnost a klid. Ptala se odkud sem (mj. věděla velmi dobře, kde je Brno). Zmínila mj., že si píše s řádovou sestrou z Čech, kterou potkala před 20 lety, když u nás procházela nějaké archivy, ptala se jak dlouho sem ve Frankfurtu apod. Chvíli před odjezdem mého vlaku sáhla do tašky a podala mi jablko, prý jako dárek.

Jablko jako dárek… zní to jako nějaká pohádka nebo pověst, kdo to kdy slyšel dávat v 21. století neznámým cizincům na nádraží jablka? Ona se ale tvářila, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Vysvětlovala mi cosi, jako že to byl dárek v hotelu, ve kterém bydlela, snad na nějakém semináři či konferenci, a že ona sama nemůže moc kousat apod. Přiznám se, že sem jí moc nevěnoval pozornost. Měl sem opravdu zvláštní pocit, jako by mě dostihl nějaký mýtus, který obvykle chápeme jen symbolicky a já se najednou ocitnul v jeho středu. Rozumějte, tohle nebyl senilní důchodce vděčný za trošku pozornosti, co se chtěl mermomocí vypovídat, vůbec ne. Ta paní byla vzdělaná a bystrá. Mluvila tiše, ale zřetelně, artikulovala jako universitní profesor a usmívala se přitom jako babička z pohádky. Moc bych si přál, abych jednou, až zestárnu, na tom byl tak dobře jako ona.

Můj vlak se blížil. Poděkoval sem jí, rozloučili jsme se a co sem viděl bylo, jak mi mávala.

Jablek si v 21. století můžeme koupit kilo za směšnou cenu (Pokud zrovna není sezóna, tak nám je prostě dovezou z druhé strany planety, who cares?). Jaký smysl má takový dárek? To jablko ji navíc nic nestálo, sama ho dostala. Na druhou stranu, dávat mi ho nemusela. A kdy sem vlastně já někomu něco věnoval mimo situace, kdy to po mě vyžadovala společenská konvence (narozeniny, vánoce, oficiální jednání, namlouvací rituál apod). A ona opravdu chtěla jen, abych měl příjemnější zbytek dne, nic víc. Možná, že kdybychom tolik nezapomínali na podobná gesta, tak by si časem mohlo několik psychoanalitiků nebo kardiochirurgů hledat novou práci.

A já teď jen přemýšlím, který z bohů mi tu zprávu poslal, a co všechno mi tím chtěl naznačit.


 
28.6.2012 | Kategorie: Pohanské příběhy | Napsal: Darken | Komentářů: 3 | Štítky:
  • fragr tysor

    tak až se potkáte příště tak Idunu pozdravuj 🙂

  • sroub

    U všech bohů, proč to sebemrskačství? Němce sme odsud nevyhnali zdaleka všechny, to zaprvý, a zadruhý, ve volbách v roce 1935 dostali od českých němců přes 90% hlasů. To si myslim že je dostatečnej důkaz o tom, kterym směrem tehdy mířili. Historie českoněmeckých vztahů nezačíná v roce 1945.
    Idea článku je moc pěkná, ale takovýhle kopance ho tea dost deklasujou….

  • Pěkný příběh, občas se to stává, synchronicita? 🙂 Oprav si hrubky:
    neválel_i_ vajgly a
    nebyl_i_ vidět podezřelé skvrny..